Intervistë e shkrimtarit Ylljet Aliçka në gazetë qendrore çeke, ISEDN, me rastin e botimit të librit të tij në këtë gjuhë “Kur Hrushovi kaloi pranë fshatit tonë”. – Intervistoi : Tomáš Lébr / Përgatiti materialin : Irena Toçi

Yljet aliçka

 

Intervistë e shkrimtarit Ylljet Aliçka në gazetë qendrore çeke, ISEDN,  me rastin e botimit të librit të tij në këtë gjuhë “Kur Hrushovi kaloi pranë fshatit tonë”.

 

Intervistoi : Tomáš Lébr

 

 

“Komunizmi juaj nuk mund të krahasohet me atë të Hoxhës”, thotë shkrimtari shqiptar Aliçka pas botimit të librit të tij në gjuhën çeke.

 

Periudhën e erret  të historisë shqiptare Aliçka e përshkruan nga perspektiva e njerëzve të thjeshtë. Në tregimet e tij veprojnë gra fshatare, të burgosur politikë, roja primitive në burg, mësues fshati, studentë ose funksionarë cehoviane. Ngjarjet e tyre të pabesueshme janë shpesh për të qeshur ose për të qarë dhe këto histori tragjikomike krijojnë një mozaikë të pasur të realitetit shqiptar para një kohe jo të gjatë. Duke marrë parasysh përvojat çeke me regjimin komunist dhe me kohën e tranzicionit, tregimet e Aliçkës u ofrojnë lexuesve çekë një krahasim të pakrahasueshëm…

 

 

Gjatë luftës së ftohtë Shqipëria kishte imazhin e diktaturës më të egër në Evropë. Në listën e librave të ndaluar ishte Bibla, Kurani, veprat e Kafkës, Kunderës…… “Atë, çfarë shqiptarët përjetuan, ndoshta nuk ka krahasim me modelin tuaj,” thotë në intervistën për IDNES shkrimtari shqiptar Ylljet Aliçka.

Një nga romanet Tuaja gati përfunduat në një proces me ndërkombëtarët. Si u krijua kjo çështje?

 

Bëhet fjalë për një roman timin “Rrëfenje me ndërkombëtarë” në vitin 2007, subjekti i të cilit ishin marrëdhëniet dhe kontaktet e shqiptarëve me  botën e jashtme pas shumë vitesh izolimi. Sipas mendimit tim, shqiptarët janë një popull shumë mikpritës, deri në atë masë se kjo ndoshta kufizon me naivitet. Pas hapjes së Shqipërisë me botën në vitet 90, krahas ndihmës ndërkombëtare për rimëkëmbjen e vendit,  një pjesë e të huajve, njerëz normal në jetën e tyre në vendet e tyre, me të ardhur në Shqipëri me misione diplomatike apo asistence për vendin,  adoptonin sjellje të reja gati nënvleftësuese gati në diskriminim, falë kjo e mikpritjes së tepruar të shqiptarëve apo dhe viktimë e klisheve  negative ndaj vendit. Pata momente jo të lehta ato kohë, gati u ndjeva fajtor për shkak se kisha dëmtuar procesin integrues të vendit.Për të pati reagime negative ashtu dhe pozitive, por  krahash telasheve, më solli dhe shumë lexues.

 

Si keni filluar me shkrimin e letërsisë?

 

Si çdo i ri i asaj kohe kisha pasion leximin. Mbarova studimet për biologji, por dhe këtë zgjedhje e bëra  nën ndikimin e letërsisë. Në fillim dëshiroja të studioja mjekësi, si Çehovi, por nuk kisha profilin e përshtatshëm politik, prandaj fillova biologjinë,  frymëzuar nga një personazh i Turgenievit,  Bazarovi, në romanin “Etër e bij”. Biologji studioi (por nuk e mbaroi) edhe diktatori Enver Hoxha (buzëqeshje). Pas studimeve fillova të punoja në zona malore të  rrethit të Matit. Atje gjeta shumë temë që më vonë i shfrytëzova në tregimet e mia. Por fillimi i shkrimi tim lidhet më shumë me një rastësi. Disa miq më propozuan që të shkruaj ato tregime, që u rrëfeja me gojë. Më vonë mësova të shkruaja edhe skenarët e filmave (buzëqeshje).

 

Mendoj se letërsia nuk lulëzonte në kohën e diktaturës së egër, apo jo?

 

Natyrisht, shumica dërmuese e veprave letrare nga vendet perëndimore ishte,  ndoshta si dhe tek ju, në indeksin  e ndaluar dhe leximi i tyre dënohej.  Pas rënies së komunizmit më është bërë e njohur  një listë autorësh të ndaluar perëndimorë, të renditur sipas një hierarkie të caktuar në varësi të së cilës përcaktohej një dënim i caktuar. Në vendin e parë ishte Bibla, pas saj paradoksalisht majtisti  Jean-Paul Sartre. Në këtë listë zinin vend të merituar dhe shkrimtarë çek, Kafka ose Kundera.

 

Është interesante se Bibla ishte në vendin e parë. Në Shqipëri është i pranishëm edhe islami. Ishte në atë listë gjithashtu Kurani?

 

Po, edhe Kurani ishte i ndaluar, por kam përshtypjen më pak i rrezikshëm se Bibla. Kjo u ndikua nga fakti, se regjimi konsideronte të krishterët, sidomos katolikët, si kundërshtarët më të rrezikshëm, sepse ata kishin lidhje me botën perëndimore.

 

Si e keni Ju dhe familja Juaj me besimin?

 

Siç ndofta e dini, Shqipëria u shpall nga regjimi komunist si vendi i parë ateist në botë dhe unë mund të them se jam rritur në mjedis dhe realitet ateist. Paraardhësit e mi i kanë takuar besimit bektashian. Bëhet fjalë për një degë shiite të islamit, besimtarët e së cilës dallohen nga sunitët që dominojnë në Ballkan nga epoka e perandorisë otomane. Bektashianët ruajnë disa zakone paraislamike dhe karakterizohen nga një tolerancë të madhe ndaj feve të tjera dhe me disa tipare të përbashkëta me krishterimin. Gjithsesi përkatësia fetare në Shqipëri nuk  përbën boshtin kryesor identitar të shqiptarëve.

 

Pas leximit të tregimeve Tuaja kam përshtypje se rrëfimin në disa prej tyre e keni tepruar pak, p.sh. në atë tregim ku përshkruhet vdekja e Enver Hoxhës në vitin 1985 dhe ku Ju shkruani për “matjen” e qarjes së njerëzve…

 

Kur bëhet fjalë për këtë tregim, nuk e kam tepruar aspak. Pas rënies së komunizmit u gjetën dokumentet, në të cilat bashkëpunëtorët e Sigurimit përshkruanin “me metoda shkencore”, sa shumë lotë njerëzit derdhën dhe me ç’ mënyrë njerëzit qanin.

Bie fjala, në një rast tipik absurd një grua e ndërmarrjes sonë, e cila rezultonte të kishte qarë shumë ato ditë,  raportuesi i Sigurimit  kish relatuar se se e merrte me shumë rezervë këtë të qarë, pasi kish zbuluar se gruaja në fjalë kish humbur par disa javësh të birin dhe s’rreshte së qari për këtë humbje “duke bërë sikur qante për vdekjen e Enver Hoxhës, por do shihet e qara e saj në vazhdimësi”, thuhej në raport.

 

Në Pragë keni folur për frymëzimin Tuaj për një nga tregimet, në të cilin rrëfeni për një çift të lodhur pleqsh që pushon mbi trotuar. Burri ndihet në siklet kur gruaja e tij vë kokën mbi këmbët e tij, por në momentin kur ai mendon se askush nuk i shikon, ia lejon dhe fillon t’i përkëdhelë flokët. Nga rrëfimi Juaj kisha përshtypje se sjellja e burrit, ky zakon i rëndë burrëror dhe mund të them se jeni konservator në velrat tradicionale, si personazhi juaj  që heziton të shpalosë ndjenjat e tij.

 

Jo nuk e ndjej veten tradicional apo konservator, më tepër duhet të fajësohem për liberal. Bie fjala gjyshja më akuzonte se nuk i ngjaja fare paraardhësve të familjes sime, të njohur si familje trimash me kontribut patriotik.

Në lidhje me tregimin në fjalë, është e vërtetë më pëlqejnë historitë e thjeshta rutinë.

 

Në dhjetë vite të fundit vizitova tri herë Shqipërinë dhe nuk mund t’i shmangem përshtypjes se dhe në Shqipëri rritet roli i fesë. P.sh. po ndërtohen një numër i konsiderueshëm xhamish…

 

Me sa di një pjesë e tyre u ndërtua nga fonde nga jashtë, kryesisht në vitet e para të demokracisë.

I njëjti fenomen ndodh dhe me objekte të tjera  fetare, si kisha ortodokse dhe ato katolike.

Shqipëria është vend dinamik, me ulje ngritjet e saja, por them se kjo është rruga e natyrshme e zhvillimit të një vendi dalë nga një periudhë e gjatë diktatoriale, një vend  që përpiqet të gjejë vlerat dhe rrugën e tij drejt integrimit europian.

Ndryshim të ndjeshëm ka infrastruktura : rrugë të reja,  turizmi… Siç mund të jeni në dijeni vitet e fundit është rriur ndjeshëm numri i turistëve të huaj nga Gjermania, Çekia, Polonia, Italia…

 

Fatkeqësisht sivjet u vranë dy turistët çekë.

 

Po, kjo ishte një “njollë” që na shokoi dhe fatmirësisht nuk u ekzagjerua dramatizimi i ngjarjes nga opinioni çek, më shumë se nga pesha reale e vetë ngjarjes. Besoj se ngjarjet më vonë – demonstrata solidariteti – i bindën bashkëqytetarët tuaj çekë për reagimin  e opinionit të gjerë shqiptar. Për pasojë vrasësi u kap shumë shpejt  dhe u vërtetua se  ishte një kriminel i  sapo dalë nga burgu. Kjo ngjarje mund të ndodhë  jo vetëm në Shqipëri. Nga ana tjetër është e vërtetë se që nga koha e krizës me fonde piramidale në vitin 1997, kur u vodhën depot ushtarake – ka shumë armë në duar jo të duhura.

 

E njihni kulturën letërsinë çeke ?

 

Personalisht kam qenë i ndjeshëm dhe kam ndjekur me vëmendje “Pranverën e Pragës” dhe  pushtimin sovjetik të Cekosllovakisë. Për këtë shkak u motivova mjaft nga leximi në italisht i një brezi poetësh çekë gati disidentë. Më vjen ndërmend Vietszlav Neval..

 

Keni punuar disa vite si diplomat, ishit ambasador në Francë. Tani për dy vite jetoni dhe punoni në një universitet në Tiranë. Si duket jeta tani në Shqipëri?

 

Personalisht jetoj normalisht dhe më besoni se, në pikpamje financiare, nuk jam nga shtresat e larta e shoqërisë. Jemi një vend normal, europian, me vlerat dhe të metat tona, por fatkeqësisht jeta normale me vlerat e sja nuk përbën lajm për opinionin ndërkombëtar e kryesisht atij mediatik.

Personalisht nuk ndiej asnjë nevojë që të iki nga Shqipëria. Prandaj më habit shumë fakti se në kuadrin e krizës aktuale rreth refugjateve kishte mjaft shqiptarë që kanë ikur nga vendi. Kjo në një kohë kur p.sh. në Shqipëri kanë ardhur rreth 20 mijë italianë për të punuar. Shqipëria është vendi i kontrasteve, por natyrisht nuk mund të them se nuk ka varfëri, kryesisht kjo në zona të thella.

Vala e re emigrimit gati më duket si një psikozë. Dikush del për të kërkuar një jetë më të mirë dhe të tjerët në fshatin e tij thonë: Kur e bëri ai, mund ta bëj edhe unë. Shpresoj se së shpejti do të kuptojnë se jeta mund dhe duhet të ndërtohet në vendin tënd.

 

Intervistoi : Tomáš Lébr

 

 

 

Narodil se 23. června 1951 v Tiraně. Pracoval nejdříve jako učitel, v 80. letech byl ředitelem nakladatelství vydávajícího školní učebnice. Po pádu komunismu se stal vedoucím zahraničního odboru albánského ministerstva kultury, deset let byl tajemníkem tiskového oddělení delegace Evropské unie v Tiraně. V letech 2007 až 2013 byl albánským velvyslancem ve Francii, zastupoval rovněž zemi v UNESCO. Od roku 2013 přednáší na univerzitě v Tiraně.

Vydal několik knih povídek, na motivy jedné z nich napsal scénář k filmu Slogany, který v roce 2001 získal ocenění na festivalu v Cannes. Jeho nejznámějším románem je satirické Vyprávění o zahraničních diplomatech, ukazující život diplomatů ze světa v Tiraně. V posledním románu Valčík štěstí popsal skutečnou událost – osudy albánské rodiny, která se v 80. letech uchýlila na italskou ambasádu v Tiraně a žádala o azyl. Ze země se dostala až po pádu komunismu. Nyní mu v Česku vyšla kniha povídek Když projížděl Chruščov naší vesnicí. Na pozvání Knihovny Václava Havla přijel do Prahy a knihu zde osobně představil.

 

im 1

Albánský diktátor Enver Hodža na archivním snímku | foto: Profimedia.cz

 

 

Jeden z vašich románů dokonce málem vedl k soudnímu sporu v sídle EU. Jak jste se s ní dostal do křížku?


Šlo o můj satirický román Vyprávění o mezinárodních diplomatech z roku 2006, v němž jsem popisoval, jak probíhalo navazování kotaktů se světem po mnoha letech absolutní izolace země. Albánci jsou podle mě neuvěřitelně pohostinný a vstřícný národ – až to možná někdy hraničí s naivitou. A poté, co se země otevřela v 90. letech světu, si ji někteří diplomaté tak trochu zaměnili za omezenost a chovali se dost přezíravě a nadřazeně.


Jak jste se vlastně k literatuře dostal?

 

V jednom z hrdinů knihy se po jejím přečtení „poznal“ jeden z bruselských diplomatů a podal na mě trestní oznámení za pomluvu. Nakonec si to rozmyslel a žalobu stáhnul, ale bylo okolo toho tehdy hodně dusno – knížce se tehdy říkalo dokonce „albánské WikiLeaks“. Na jednu stranu mi řada lidí dávala za pravdu, že jsem to popsal přesně, na druhou stranu mě i z docela vysokých míst v Albánii kritizovali, že jsem poškodil albánskou cestu do Evropy.

Ke knihám jsem měl vždycky blízko, vystudoval jsem sice biologii, ale i to bylo dost ovlivněno mými literárními vzory. Původně jsem chtěl jít na medicínu, jako Čechov, ale na to jsem neměl vhodný kádrový profil, tak jsem se dal na biologii – tu zase studoval Bazarov, postava z Turgeněvova románu Otcové a děti. Ostatně, biologii studoval (ale nedokončil) i albánský diktátor Enver Hodža (směje se).

No a po studiích jsem začal učit v odlehlých koutech severoalbánského kraje Mat. Tam jsem nasbíral mnoho témat, která jsem později využil k psaní. Ale začátek psaní, to byla vlastně náhoda – svoji vůbec první povídku jsem napsal až v 90. letech ve Francii, kde jsem byl jako velvyslanec, a přátelé mě přiměli, abych svá vyprávění z Albánie zaznamenal na papír. Nakonec jsem se musel pod tlakem přátel musel naučit psát i filmové scénáře (smích).

 

Literatura za časů nejtužší komunistické diktatury v Evropě asi v Albánii zrovna nevzkvétala.

 


Samozřejmě, drtivá většina děl ze Západu byla stejně jako u vás na indexu a za jejich četbu u nás následovaly i mnohaleté tresty. Albánští soudruzi navíc zákaz náležitě vylepšili. Po pádu komunismu se objevil seznam, podle něhož odvisela výše trestu podle toho, co jste četli. Na nejvyšší příčce byla Bible, a hned na druhém místě Jean-Paul Sartre. Tenhle levicový intelektuál se asi musel v hrobě obracet. Z vašich autorů si svoje místo na seznamu „zasloužili“ například Kafka či Kundera.

 

Zaujalo mě, že na prvním místě byla Bible. Mimochodem, v Albánii je už dlouho přítomen i islám – na kolikátém místě byl Korán?

 


Byl rovněž na seznamu zakázaných knih, ale ne v popředí. To bylo ovlivněno tím, že režim cítil, že nejnebezpečnější složkou protikomunistické opozice jsou křesťané, obzvláště katolíci, orientovaní západně. Velkou roli v tom hrálo i silné postavení papeže v katolické církvi.

 

Jak jste na tom vlastně s náboženstvím vy, případně vaše rodina?

 


Jak víte, Albánie byla režimem prohlášena za první ateistickou zemi na světě a já můžu říci, že jsem vyrůstal v ateistickém prostředí. Moji předkové nicméně pocházeli z prostředí bektašíji – větve islámu s šíitskými rysy, která se odlišuje od sunnitské větve převládající na Balkáně od časů Osmanské říše zachováváním některých předislámských zvyků a velkou tolerancí až propojeností s křesťanstvím. Pokud vím, tak dnes moje rodina včetně mě žádné náboženství nevyznává, ale například syn se oženil s dívkou z rodiny pravoslavných křesťanů.

 

Po přečtení vaší knihy povídek mám pocit, že jste si některé z nich musel přibarvovat, například tu popisující smrt Envera Hodži v roce 1985, kdy se „přesně“ měřila míra pláče…

 


Tak v této povídce prakticky vůbec! Po revoluci se skutečně ve spisech tajné služby objevily dokumenty, v nichž spolupracovníci policie až vědeckými metodami popisovali, kolik slz a jaké kvality kdo po smrti vůdce prolil.

Typickým bizarním příkladem je hlášení o ženě, která sice plakala dost, ale mělo to jednu slabinu – několik dnů předtím jí umřel syn. A tajný si poznamenal: Až následující dny teprve ukážou, za koho ty slzy skutečně prolévá. Diktatura, která vládla v Albánii prakticky až do roku 1990, se s tou vaší v 60. až 80. letech minulého století nedá srovnávat. Některým věcem asi opravdu úplně neuvěříte.

 

 

V Praze jste popisoval i příhodu, zpracovanou i v knížce, kdy utrmácený pár starých manželů z venkova odpočívá na kraji chodníku a muž se v přítomnosti lidí vehementně brání, aby si jeho manželka odpočinula s hlavou v jeho klíně, ale v okamžiku, kdy má pocit, že se nikdo nedívá, jí to dovolí a možná ji i poprvé v životě mimo domov hladí po vlasech. A měl jsem pocit, že je vám tato drsná tradice tak nějak sympatická (jeho manželka sedící opodál se smíchem přitakává).

 
Ale ano, spousta tradic mě svým způsobem fascinuje a okouzluje. Ale pozor, ve vlasti jsem považovaný za liberála, někdy až anarchistu (ne v politickém slova smyslu). A moje babička to občas komentovala slovy: Co s tebou proboha ta máma udělala? Vždyť ty nejsi žádný vlastenec!

 


im 2

 

Víte, myslím, že svět se na Albánii často dívá příliš zjednodušeně. Například když ji označuje za muslimskou zemi. Taková Albánie není – převládá postoj, v němž náboženství hraje podružnou roli. Základem národní identity, která je zároveň hodně rozkouskovaná, tím jsou dnes hlavně kultura, tradice a jazyk s mnoha dialekty. Pravdou je, že u Albánců žijících v Makedonii a Kosovu hraje náboženství větší roli.

 

Za posledních 10 let jsem byl v Albánii třikrát a nemůžu se zbavit dojmu, že i zde role náboženství postupně sílí. Například se tu staví spousta nových mešit…

 

To máte pravdu. Způsobují to hlavně investice ze zahraničí. Mešity tu staví hlavně země z oblasti Perského zálivu. Ostatně na stavbě jedné z nich se podílela i moje manželka architektka – přitom se kdysi podílela i na stavbách známých albánských ikon – bunkrů (smích). Ale pozor, podobně tu nyní přibývají i pravoslavné a katolické svatostánky.

Řekl bych to asi takhle: Albánie dnes zažívá neuvěřitelnou dynamiku vývoje a ne vždy správným směrem. A do toho se jí občas snaží odněkud ze zahraničí mluvit. Ale takový je podle mě úděl země, která vlastně znovunalézá své hodnoty a hledá cestu poté, co se vymanila z nesmírně tvrdé diktatury. A to na místě, o kterém kdysi Winston Churchill řekl: Balkán vytváří víc dějin, než je schopen zvládnout.

Na druhou stranu to, co se nyní v Albánii odehrává v oblasti infrastruktury, je úžasné. Tolik nových silnic a dálnic, perfektně vybavených turistických zařízení… V posledních letech počet turistů prudce stoupá, z Německa, z Česka, Polska, Itálie…

 

A bohužel tu letos byli zabiti i dva čeští turisté.


Ano, to byla pro mě strašná rána. Já jsem českou kulturou i dějinami hodně ovlivněný. Velice mě například zasáhla invaze v roce 1968 do Československa – ostatně celou Albánii, i kvůli ní jsme pak spoustu let nedělali takřka nic jiného než bunkry.

Vražda turistů však byla rána nejen pro mě či pro podnikatele v turistickém ruchu – byl to šok pro celou zemi! To, co se dělo poté – demonstrace a pietní akce – snad české občany přesvědčilo, že takový čin nedokážeme pochopit.

Pak se ukázalo, že zabíjel zrovna propuštěný kriminálník, to se nemuselo stát zrovna v Albánii. I když je pravda, že od časů takzvané pyramidové krize v roce 1997, kdy byla vykradena řada vojenských skladů – i o tomto čase chaosu a bezvládí mám ostatně v knize jednu povídku – se pořád nachází dost zbraní v nepravých rukou.

 

Mnoho let jste se pohyboval v diplomatickém prostředí, mimo jiné v roli velvyslance ve Francii. Nyní už dva roky žijete a přednášíte na univerzitě v Tiraně. Jak se vám tu nyní žije?

 


Procestoval jsem mnoho zemí a musím říct, že se tu dnes dá žít zcela normální život, a to přitom zdaleka nežiji někde ve vyšších vrstvách společnosti. Necítím žádnou potřebu odtud odcházet.

Proto mě opravdu velmi překvapuje, že během současné uprchlické krize se vydalo na cestu i dost Albánců. A to ve chvíli, kdy sem například v poslední době přijelo za byznysem na 20 tisíc Italů. Je pravda, že Albánie je zemí mnoha kontrastů, dalo by se říci, že co údolí, to jiný život, a na severu země jsou opravdu velmi chudé oblasti.

Ale já bych to z velké části přičetl jakési davové psychóze. Někdo se vydá za lepším a ostatní na vesnici si řeknou: Když on, tak já taky. Snad jim brzo dojde, že právě tady se dnes dají dělat velké věci.

 

 

Autor: Tomáš Lébr

 

 

 

irena Toci

 

Irena Toçi

Drejtore e Përgjithshme

 

Botimet Toena

Rruga “M. Gjollesha”

K.P. 1420

Tirane – Albania

Tel. ++355 422 40 116

Fax  ++355 422 40 117

botimet.toena@gmail.com

redaksia@toena.com.al

irena.toci@gmail.com

 

http://www.toena.com.al

Facebook: Botimet Toena

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s